Vánoce v létě?
Ne, nezbláznila jsem se a nebudu vám vnucovat letní Vánoce, jako to dělá jeden mimozemšťan =) V článku vás čeká další recenze, tentokrát na Tři vánoční povídky od Petra Šabacha.
Vím, je to tak nějak zvláštní se k vánočním tématům dopracovávat v létě, ale stalo se mi to letos již s druhou knížkou =D Petr Šabach je vcelku mým oblíbeným autorem, sice přečtený mám, mimo Třech vánočních povídek, jen Občanský průkaz, ale filmy, které byly podle jeho námětu natočeny určitě známe všichni. Jsou to legendární Pelíšky, Pupendo, Šakalí léta, již zmíněný Občanský průkaz nebo U mě dobrý. A pokud je tu někdo, kdo ani jeden z těchto filmů neviděl nebo ho nemá rád, ať mi, prosím, napíše =D Nemyslím si, že by takový člověk vůbec existoval...
Rozhodně ale doporučuji si knížky přečíst, jelikož se jedná pouze o námět, tudíž se filmy svých knižních předloh příliš nedrží a v případě Občanského průkazu jsem ani trochu nelitovala. Autor psal velmi čtivě, poutavě a také osobně o době komunismu.
Proto jsem se na povídkovou knížku Tři vánoční povídky těšila. První povídka, kdy se před vánočními prázdninami pan učitel přilepí ke klice, jelikož rád olizuje kliky a jeho neoblíbený student ho tam nechá přilepeného a ještě se mu vysměje, mě nijak zvlášť nezaujala. Říkala jsem si, že velmi zvláštní, že nemáme veselý konec, jak by člověk u vánoční tvorby očekával. Hned jsem se vrhla na druhou povídku, kde mě zarazila krádež, kterou provedla holčička Jindřiška a ještě její snaha vytrhnout svou peněženku z úst muže, který měl epileptický záchvat. Ano, Jindřiška svou peněženku k tomuto účelu nabídla a proto za kompot nemohla zaplatit a musela ho ukrást, ale mě spíše děsily ty nadávky, které na muže směřovala, ten vztek... Poslední povídku o japonském umělci, který je svými českými hostiteli okraden naprosto o vše, snad raději komentovat nebudu. Udělalo se mi z ní špatně.
Z toho všeho jasně vyplývá, že se mi knížka nelíbila. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy řekla, že se mi knížka nelíbila. Občas mě některá knížka nebaví, dočtu ji se sebezapřením, ovšem to nebyl tento případ. Mě vyprávění bavilo, těšila jsem se na hezký konec, vánoční optimismus, ale ten nepřišel. S odstupem dní jsem si pokládala otázku, zda ale právě knížka nemá vypovídající hodnotu o nás lidech. Nevztekala bych se, kdyby moje peněženka uvízla mezi zuby nějakého chlapíka? Kdo mě zná, ví, že bych se vztekala hodně. I když vím, že by to nebylo správně. Mám tedy právo Jindřišku soudit? Nemám se spíš zamyslet sama nad sebou? Určitě mám. A knížky, které mě nutí se zamýšlet nad sebou a nad světem kolem mě mám vlastně hrozně ráda. Tedy ač původně jsem hodnotila 1 hvězdičkou z 5, po tomto zamyšlení přidávám i druhou hvězdičku, ač se ke knížce vracet nebudu a rozhodně ne o Vánocích...
Vím, je to tak nějak zvláštní se k vánočním tématům dopracovávat v létě, ale stalo se mi to letos již s druhou knížkou =D Petr Šabach je vcelku mým oblíbeným autorem, sice přečtený mám, mimo Třech vánočních povídek, jen Občanský průkaz, ale filmy, které byly podle jeho námětu natočeny určitě známe všichni. Jsou to legendární Pelíšky, Pupendo, Šakalí léta, již zmíněný Občanský průkaz nebo U mě dobrý. A pokud je tu někdo, kdo ani jeden z těchto filmů neviděl nebo ho nemá rád, ať mi, prosím, napíše =D Nemyslím si, že by takový člověk vůbec existoval...
Rozhodně ale doporučuji si knížky přečíst, jelikož se jedná pouze o námět, tudíž se filmy svých knižních předloh příliš nedrží a v případě Občanského průkazu jsem ani trochu nelitovala. Autor psal velmi čtivě, poutavě a také osobně o době komunismu.
Proto jsem se na povídkovou knížku Tři vánoční povídky těšila. První povídka, kdy se před vánočními prázdninami pan učitel přilepí ke klice, jelikož rád olizuje kliky a jeho neoblíbený student ho tam nechá přilepeného a ještě se mu vysměje, mě nijak zvlášť nezaujala. Říkala jsem si, že velmi zvláštní, že nemáme veselý konec, jak by člověk u vánoční tvorby očekával. Hned jsem se vrhla na druhou povídku, kde mě zarazila krádež, kterou provedla holčička Jindřiška a ještě její snaha vytrhnout svou peněženku z úst muže, který měl epileptický záchvat. Ano, Jindřiška svou peněženku k tomuto účelu nabídla a proto za kompot nemohla zaplatit a musela ho ukrást, ale mě spíše děsily ty nadávky, které na muže směřovala, ten vztek... Poslední povídku o japonském umělci, který je svými českými hostiteli okraden naprosto o vše, snad raději komentovat nebudu. Udělalo se mi z ní špatně.Z toho všeho jasně vyplývá, že se mi knížka nelíbila. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy řekla, že se mi knížka nelíbila. Občas mě některá knížka nebaví, dočtu ji se sebezapřením, ovšem to nebyl tento případ. Mě vyprávění bavilo, těšila jsem se na hezký konec, vánoční optimismus, ale ten nepřišel. S odstupem dní jsem si pokládala otázku, zda ale právě knížka nemá vypovídající hodnotu o nás lidech. Nevztekala bych se, kdyby moje peněženka uvízla mezi zuby nějakého chlapíka? Kdo mě zná, ví, že bych se vztekala hodně. I když vím, že by to nebylo správně. Mám tedy právo Jindřišku soudit? Nemám se spíš zamyslet sama nad sebou? Určitě mám. A knížky, které mě nutí se zamýšlet nad sebou a nad světem kolem mě mám vlastně hrozně ráda. Tedy ač původně jsem hodnotila 1 hvězdičkou z 5, po tomto zamyšlení přidávám i druhou hvězdičku, ač se ke knížce vracet nebudu a rozhodně ne o Vánocích...
Komentáře
Okomentovat